Sousedská spolupráce

Sousedská spolupráce

Jsem moc ráda, že mohu poskytnout tento článek na svých stránkách, moc mě zaujal a určitě pokud si jej přečtete až dokonce, věřím, že zaujme i vás. Něco na tom je.

 

Převzato

Lidé si stále více uvědomují, jak je pro ně důležitá sousedská spolupráce a jak moc jim chybí. V jednom starším článku se Charles Eisenstein zamyslel nad tím, jak ji znovu nastartovat a rozvíjet. Za překlad děkujeme Olze Radimecké a původní esej najdete zde.

„Kamkoli přijdu, ptám se lidí, co jim v životě chybí. Nejčastější odpovědí je (pominu-li osoby na hranici chudoby a vážně nemocné) „společenství“. Kam se společenství podělo? Proč se ztratilo? Důvodů je hodně – předměstské stavby, vymizení veřejného prostoru, auta a televize, vysoká migrace lidí, změny zaměstnání – a když půjdete se svými „proč?“ k jádru věci, dostane se až k penězům

Narovinu – komunitní život je ve společnosti orientované na peníze, jako je ta naše, téměř nemožný. A důvod? Společenství je utkáno z darů, a proto mají chudí lidé silnější společenské vazby než lidé bohatí. Jste-li finančně nezávislí, fakt nepotřebujete své sousedy – a vlastně vůbec nikoho. Prostě někomu zaplatíte, aby pro vás udělal to, co potřebujete.

V minulosti jsme byli v mnohém odkázáni na pomoc lidí, s kterými nás pojily osobní vztahy. Pokud jste si znepřátelili místního kováře, holiče či doktora, nebyl zde nikdo jiný, kdo by ho nahradil, a vy jste měli smůlu. Pokud jste si znepřátelili sousedy, nebyl nikdo, kdo by vám pomohl se sklizní, když máte zrovna vyvrknutý kotník, nebo když vám hořela stodola. Společenství – to nebyla nadstavba k životu, to byl životní styl. Dnes, když to trochu přeženu, můžeme říct, že nepotřebujeme nikoho. Nepotřebuji místního zemědělce, aby mi vypěstoval jídlo – můžu ho přece koupit od někoho jiného. Nepotřebuji znát opraváře, který mi opravuje auto, nepotřebuji znát řidiče, který vozí boty do místního obchodu. Vlastně nepotřebuji nikoho z těch lidí, kteří vyrábějí věci, které používám. Potřebuji jen někoho, kdo umí ony věci vyrobit, nikoli tyhle konkrétní, jedinečné lidi. Oni jsou nahraditelní a já, co si budeme říkat, taky.

A to je jeden z důvodů proč jsou dnešní vztahy ve společnosti většinou povrchní. Jak by také mohly být jiné, když si nosíme v hlavě ono „Nepotřebuju tě“? Budeme-li všichni podléhat vlivu konzumu – v potravinách, nápojích, zábavě – dovedeme skutečně docenit někoho, kdo jej pro nás připravil? Blízké vztahy vycházejí ze společného vytváření hodnot, nikoli ze společného konzumování, jak vám řekne každý, kdo v nějakém společenství žije. A nejde vůbec o to, jestli se vám někdo líbí a jiný ne. Nicméně v naší společnosti, kde prim hrají peníze, se naše tvořivost ubírá speciálním směrem – k penězům.

Abychom mohli vytvořit společenství, musíme prostě dát lidi dohromady. Když s tím začneme, brzy nás unaví pouhé řečnění, budeme chtít něco dělat, něco společně tvořit. No jasně, můžeme se setkávat, „plkat o ničem“, cítit, že děláme něco, co ostatní nedělají… a hej, už vím, vyměňme si své emaily a pišme si! Je tohle život ve společenství? Dejme tomu, ale jenom takový vlažný.

Společenství je upředeno z darů. Na rozdíl od dnešního tržního systému, jehož vlastní nedostatky nás nutí k soutěži – čím mám víc já, tím méně máš ty – v ekonomice daru je tomu naopak. Lidé v kultuře darování své přebytky darují, než aby je akumulovali. Protože platí – moje štěstí je tvoje štěstí: Čím víc mám já, tím víc máš ty. Bohatství společnosti koluje a směřuje tam, kde je ho nejvíc potřeba. Lidé ve společenstvích daru vědí, že co darovali, se k nim nakonec vrátí, i když často úplně jinak. Takové společenství by se klidně dalo nazvat „kruh darů“.

Naštěstí „život =peníze“ dosáhlo v současné době vrcholu a začíná dlouhý a trvalý pokles (a souvisí to též s ekonomickou recesí). Právě teď jsme, díky našim touhám a potřebám, na nejlepší cestě opět vytvořit kulturu daru a tak vybudovat opravdové společenství. Tato obnova znamená velký posun v lidském uvědomění, opětovné spojení s přírodou, půdou a ztracenými kousky sebe sama. Naše odcizení se kultuře daru je krok stranou a naše nezávislost je pouhou iluzí. Nejsme doopravdy nezávislí a nemáme žádné „finanční bezpečí“ – jsme stejně závislí jako kdykoli předtím, rozdíl je jenom v tom, že dnes na lidech, které neznáme, a institucích, které jsou, jak pravděpodobně brzy zjistíme, docela nestabilní.

S ohledem na kruhový charakter toku darů jsem byl nadšen, když jsem se dozvěděl, že jeden z nejslibnějších nápadů k budování společenství se jmenuje Kruh daru.

Byl vytvořen Alphem Lo a jeho přáteli v Marin County v Kalifornii. Dokládá, jak funguje dynamika systému darů a ukazuje šíři důsledků, které, dary představují pro ekonomiku, psychologii a civilizaci.

Ideální počet účastníků kruhu darů je 10 – 20. Sedí v kruhu a čekají, až na ně přijde řada, aby mohli říct jednu nebo dvě věci, které potřebují. V posledním kruhu, který jsem organizoval, se objevilo například: „Potřebuju odvézt na letiště příští týden“, „Pomůže mi někdo přesunout ohradu?“, „Sháním žebřík, abych si mohl vyčistit okap“, „Má někdo navíc kolo?“, „A co kancelářský nábytek? Vybavujeme komunitní centrum“. Všichni tak sdělili své potřeby a kdokoli v kruhu mohl nabídnout pomoc, nebo nápad jak potřebu uspokojit.

Když domluvil poslední, udělali jsme kruh znovu. Každý řekl, co by chtěl ostatním dát. Takže zase příklady z minulého týdne: „Pomůžu vám s grafickými návrhy“. „Půjčím vám své nářadí“, „Mám kontakty na místní radnici, mohu vám pomoct dát věci do pohybu“ a „Kolo navíc? Jedno by tu bylo“, ale můžete darovat cokoli: čas, předměty, schopnosti. Lze cokoli darovat či půjčit. A zase – každý řekl, co nabízí a kdokoli si mohl vzít slovo a říct: „To bych chtěl“ nebo „Znám někoho, kdo by mohl tohle využít.“

Během těchto dvou kruhů je bezva mít někoho, kdo bude všechno zapisovat a druhý den to dá na web, blog nebo pošle mail všem účastníkům. Ono se totiž lehce zapomene, kdo co potřeboval a kdo co nabízel. A taky doporučuji si hned na místě napsat jméno a telefon člověka, který mi něco dává nebo kterému jsem slíbil pomoc já. To je nezbytné k tomu, aby mohl kruh darů fungovat a nestal se bezohledností spíše než komunitou.

Na závěr, jdeme do třetího kola, kde lidé vyjádří vděčnost za věci, které od minula dostali. A právě tohle kolo je nesmírně důležité, neboť být svědkem štědrosti druhých nás inspiruje ke štědrosti vlastní. To nás utvrzuje v tom, že lidé ve skupině jsou přející, dary jsou oceňovány a že i můj dar bude oceněn, uznáván a to co dělám pro ostatní, se mi vrátí.

Je to úplně jednoduché: potřeby, dary a vděk. Ale ten efekt je nesmírný!

Za prvé, kruhy, kde si lidé darují věci, mohou omezit naši závislost na běžném trhu. Když nám lidé dají věci, které potřebujeme, nemusíme si je kupovat. Já nemusím volat taxík, aby mě zavezl zítra na letiště, Rachel si nebude kupovat žebřík. Čím méně používáme peníze, tím méně času potřebujeme k jejich vydělávání a tím víc času máme k tomu, abychom přispívali k ekonomice daru a také z ní čerpali. Není to uspokojující?

Za druhé, kruh daru omezuje produkci odpadu. Je padlé na hlavu těžit naftu, kovy a kdo ví co ještě, vyrobit stůl, a ten pak poslat lodí přes oceán, když polovina lidí ve městě má starý stůl ve sklepě. Stejně tak je praštěné, aby každá domácnost v ulici vlastnila sekačku na trávu, kterou použije jednou za měsíc, fukar na listí, který potřebují dvakrát za rok, nebo třeba nářadí, které je třeba jen občas. Když budeme mít tyhle věci dohromady, kvalita našeho života opravdu neutrpí. A náš život bude naopak bohatší – budeme potřebovat méně peněz a bude i méně odpadu.

Řečeno ekonomickou terminologií, kruh daru snižuje hrubý domácí produkt, který je definován jako celkový součet všeho zboží a služeb prodaných za peníze. Tím, že od někoho dostanu jako dárek to, že mě někam sveze a já nebudu muset volat taxík, snížím HDP asi o 20 dolarů. Když pohlídám kamarádce dítě místo toho, aby musela platit profi hlídání, HDP klesne o dalších 30 dolarů. Totéž platí, když si někdo půjčí od známého kolo, místo toho, aby si koupil svoje. (Jasně, HDP neklesne doopravdy, když ušetřené peníze potom utratím za něco jiného. Ekonomika vycházející z předpokladu, že lidi své potřeby neustále zvyšují, tvrdí, že takhle to je skoro vždycky. Kritika těchto chybných předpokladů je mimo rámec tohoto textu.)

Standardní ekonomický diskurs považuje snižující se HDP za velký problém. Když ekonomika neroste, snižují se investice a zaměstnanost, omezuje se poptávka, což způsobuje další snížení investic a zaměstnanosti. V předchozích sedmdesáti letech byla řešení takovýchto krizí následující (1) snížit úrokové sazby, tím pobídnout lidi k tomu, by si půjčovali peníze, takže obchodníci mají přístup k financím a mohou investovat, spotřebitelé mají peníze a mohou utrácet a vytvářet poptávku. (2) vláda zvýší své výdaje a nahradí tak dočasně sníženou poptávku. Tyto případy jsou známé jako peněžní či rozpočtové stimuly. V obou případech je cílem nastartovat ekonomiku k tomu, aby zase rostla. Vláda dělá v současné hospodářské krizi totéž. Liberálové a konzervativci se možná neshodnou na množství a typu nutných pobídek, ale nikdo – ani Barack Obama, dokonce ani nejliberálnější člen Kongresu – nepochybuje o tom, že je třeba, aby ekonomika rostla. A to z toho důvodu, že v současném systému založeném na dluzích a úrocích, nízký ekonomický růst vede k hromadění majetku a  ekonomickému propadu.

Nicméně v současné době už si mnohá malá politická a ekologická hnutí uvědomila, že naše společnost a planeta dále takový růst nemůže vydržet. Protože růst znamená to, že se vše přepočítá na peníze – nakonec uděláme z přírody zboží a přátelskou výpomoc změníme v profesionální služby. Zamyslete se znovu nad společenskými vztahy, jak jsem je popsal výše. Proč nepotřebujeme jeden druhého? Protože dřívější obyčejná pomoc se změnila na placené služby. A ty přepočítává trh na peníze. Tak copak nám ještě zbývá, co by ještě šlo přepočítat? Tak třeba zkameněliny, pohonné hmoty, orná půda, spodní voda, objem atmosféry, který pojme znečištění, tak třeba jídlo, oblečení, přístřeší, medicína, hudba, kulturní dědictví v příbězích a nápadech, téměř vše se stává zbožím. Přestože umíme stále nacházet nová tajemství přírody a měnit je v produkty na prodej, přestože umíme nacházet stále více oblastí lidského života, které se dají vyčíslit penězi, dny takovéhoto ekonomického růstu jsou sečteny. Jedno místo pro růst tu ale zůstává – v době současného mdlého ekonomického vzestupu bychom měli investovat do přírody a společenství.

Z tohoto pohledu je zřejmá třetí výhoda kruhu darů a jiných forem ekonomiky daru. Oběh darovaných věcí a pomocí nejen odčerpává peníze z HDP, ale též urychluje konec současného ekonomického systému. Chraňme každý kousíček přírody, každou lidskou hodnotu před tím, aby se stala prodejnou. Když se nebudeme dál zadlužovat, existující dluhy nepůjdou splatit. Ekonomický růst může nastat jen v případě, kdy návratnost investic převýší úrokové sazby. Pro zjednodušení: žádný růst, méně půjček; méně půjček, více převodů aktiv věřitelům; vyšší převody aktiv, větší koncentrace majetku; větší koncentrace majetku, méně spotřebitelských výdajů; méně spotřebitelských výdajů, nižší růst. Toto je začarovaný kruh, který již popsali ekonomové v dobách Karla Marxe. Tato situace byla dvě století pozdržena díky tomu, že se neustále otevíraly nové příležitosti trhu – technologiemi, kolonizací, novými oblastmi přírody i lidských vztahů. Dneska nejen že jsou tyto oblasti téměř vyčerpány, ale posun vědomí motivuje rostoucí snahy, aby byly získány zpět pro občany a pro možnost darování. V současné době napínáme své síly k ochraně lesů, neboť dvě předchozí generace se věnovaly spíše tomu, jak je efektivně vytěžit. Stejně tak mnoho z nás dnes nezvyšuje výrobu, abychom snížili znečištění, nechytáme tolik ryb, abychom chránili vodu, nestavíme více domů, abychom zachovali mokřady. Tyto snahy, ačkoli ne vždy úspěšné, brzdí ekonomický růst, aby nepřesáhl hranici únosnou pro životní prostředí. Z pohledu darů je to, co se teď děje situace, kdy přestáváme hledat to, co by nám mohla naše planeta ještě dát, ale chceme začít vracet. To je v souladu s přicházejícím obdobím lidskosti. Přestáváme brát svůj vztah k Zemi jako vztah matka – dítě, ale měníme jej na spolupracující partnerství, kde je dávání a přijímání v rovnováze.

Stejný proces je v plném běhu v oblasti lidských vztahů. Mnozí z nás už neusilují o finanční nezávislost, stav, kdy máme tolik peněz, že nemusíme být závislí na nikom a na ničem. Dnes místo toho velmi toužíme po tom, patřit k nějakému společenství. Nechceme žít ve světě zboží, kde je zisk cílem všeho. Chceme věci, které někdo vytvořil pro radost a potěšení, věci, které nás spojují s lidmi kolem. Toužíme po vzájemné provázanosti, ne nezávislosti. Kruh daru a mnohé další formy ekonomiky daru vznikající na internetu jsou způsob jak vyjmout mezilidské vztahy ze vztahů obchodních.

Návrat ke společenstvím založeným na vzájemné pomoci nejen uspíší kolaps tržního systému, ale též zmírní jeho tvrdost. V současné době trh čelí mnohačetné krizi (ekologické, sociální), která na nás míří. A v této době plné zvratů je jenom na nás, zda přežije lidskost, zda budeme schopni vytvořit nový druh civilizace ztělesňující nový vztah k Zemi a větší vzájemnou lidskou propojenost. I když jsme Zemi způsobili těžké škody, stále nám zůstalo velké bohatství. To spočívá v půdě, vodě, rozmanitosti kultur a druhů naší planety. Čím déle budeme setrvávat v současném stavu, tím méně z tohoto bohatství si uchováme a tím budou změny těžší.

Dary, kterými do společnosti přispějeme, tvoří zásobárnu vděčnosti, která drží občanskou společnost v náročných dobách. Dary dávají příležitost k vděčnosti a štědrost je nakažlivá. Čtu a slyším stále více příběhů o štědrosti, nesobeckosti a šlechetnosti, které mi vyrážejí dech. Když se setkám se štědrostí, chci být štědrý taky. V nadcházející době budeme potřebovat velkorysost, štědrost a šlechetnost mnoha lidí. Kdyby se každý staral jen sám o sebe, není zde naděje, že vytvoříme novou civilizaci. Potřebujeme dárky druhých, potřebujeme štědrost ostatních, abychom i my byli pozváni do světa darů. Na rozdíl od období peněz, kde si můžeme cokoli zaplatit a nemusíme od nikoho nic dostávat, brzy nám to bude už úplně jasné: Navzájem se potřebujeme.“